Archiv autora: Rudolf Klusal

Základní přehled částic

V našem přehledu budeme vycházet z tzv. standardního modelu, tedy modelu, který je široce respektován a příjmán jako nosný. Článek slouží opravdu pouze jako základní přehled konceptů, o jednotlivých podtématech textu vzniknou později detailnější články.

Základní stavba atomu

Asi již víte, že hmota je tvořena různorodými molekulami, které jsou tvořeny různými atomy prvků. Každý atom má dvě základní části; jádro a elektronový obal. V jádře se nachází dvě základní částice, protony a neutrony. V elektronovém obalu jsou pouze elektrony.

Též asi víte, že protony jsou částice s kladným nábojem, neutrony jsou bez zjevného náboje[1]Tedy že se částice navenek chovají jako neutrální, jako by žádný náboj neměly. Vnitřně však mohou být poskládány, jak uvidíme později v článku, částí, které neutrální nejsou. a elektrony jsou částice se záporným nábojem. Dvě částice se elektricky přitahují, pokud mají různý náboj a odpuzují, pokud mají stejný. Co tedy drží protony v jádře pohromadě, pokud se mají odpuzovat?

Pokračování textu Základní přehled částic

Poznámky pod čarou

Poznámky pod čarou
1 Tedy že se částice navenek chovají jako neutrální, jako by žádný náboj neměly. Vnitřně však mohou být poskládány, jak uvidíme později v článku, částí, které neutrální nejsou.
Označení os

Polarizace a spin částice (2. část)

Vítám vás u pokračování tématu o polarizaci a spinu částic. V prvním díle jsme zlehka naznačili matematický aparát a obecné principy, v tomto článku jich dále budeme využívat, proto pokud budete potřebovat, velmi doporučuji otevřít si první článek a v případě matematických nejasností zde se na něho odkazovat, mělo by tam být vysvětleno vše důležité.

Pokračování textu Polarizace a spin částice (2. část)

Polarizace a spin částice (1. část)

V minulém článku o Entropii a termodynamice jsem vám slíbil, že se zase vrátíme zpět k “nějakým částicím”. Nevrátíme se však k nějakým konkrétním, vrátíme se totiž pouze k jedné z jejich vlastností — spinu.

Ohledně spinu existuje takový problém — on se (jako vlastnost) dá jen velmi těžko představit. Můžu samozřejmě používat různých analogií, ale jak si ukážeme, když se trošku ponoříme do problematiky, dost těchto analogií (buďme upřímní — všechny) ukážou dříve či později nějaký zásadní smrtelný problém. Jak už je však zvykem, než se dáme do samých popisů spinů částic a jak s nimi fungovat, musíme si připravit lehké matematické podhoubí, abychom pochopili zákonitosti[1]Protože pokud chceme pochopit spin, musíme pochopit i ten zbytek..

Pokračování textu Polarizace a spin částice (1. část)

Poznámky pod čarou

Poznámky pod čarou
1 Protože pokud chceme pochopit spin, musíme pochopit i ten zbytek.
Rozpínání vesmíru -- co doopravdy pozorujeme

Temná energie

Abychom se mohli podívat na temnou energii, musíme uvést alespoň pár věcí na pravou míru. Nejprve — co to vůbec taková temná energie je a jakým způsobem vůbec víme, že něco takového s nejvyšší pravděpodobností bude existovat.

Když E. Hubble v roce 1923 rozšířil hranice nám známého vesmíru a potvrdil (pozorováním a měřením vzdáleností), že mlhovina v Andromedě není jen nějaká další mlhovina, ale celá galaxie, která je navíc několikrát větší než naše Galaxie, nutně narazil na pár poznatků, které doslova otřásly dosavadní vědeckou komunitou a přidaly další pilíře poznání vesmíru a tedy i světa kolem nás.

Jedním z těchto pilířů bylo i objevení faktu, že vesmír se rozpíná. Všiml si totiž, že vzdálenější galaxie se od té naší vzdalují rychleji než ty bližší a usoudil z toho, že prostor doslova “vzniká” mezi těmito galaxiemi .

Pokračování textu Temná energie

Motor — jak je to s výkonem a momentem?

Na základě diskuse na Facebooku, kde se kamarád pokoušel pochopit z mých krátkých příspěvků, jak souvisí výkon a kroutivý moment, jsem se raději rozhodl sepsat myšlenky do plnohodnotného (byť krátkého) článku. Zcela věřím, že totiž tento kamarád nebude jediný, kdo má v uvedených pojmech jakousi “mlhu” a potřeboval by je osvětlit.

Výkon, kroutivý moment a jejich význam

Všechny motory máme na světě proto, aby konaly nějakou práci. Práce, uváděná v Joulech, je veličina, která nám popisuje doslova “kolik je toho třeba udělat”. Kupříkladu pokud budeme táhnout 500kilový klavír do 4. patra, tedy zhruba do 20 metrů výšky, budeme potřebovat přibližně (zaokrouhlujme prosím) práci:

$$W=F s = m g s = 500 \cdot 10 \cdot 20 = 100\ \mathrm{kJ}$$

(ke stejnému výsledku bychom došli, kdybychom počítali přes potenciální energii, kde \(W = mgh\), což je vlastně totéž v našem případě 😉 )

Abychom tedy dostali takový klavír do takového 4. patra, potřebujeme někde sehnat práci \(100\ \mathrm{kJ}\). Buď ji vyvineme ručně, kladkami či použijeme nějaký motor. Jenže samozřejmě intuitivně, pokud budeme mít motor, který bude mít “větší páru”, vytáhne nám tam klavír mnohem rychleji než nějaký slaboučký motůrek. Množství toho, jakou “to má páru” se tedy říká výkon a jedná se velmi jednoduše po schopnost provést nějakou práci za průměrný čas. Pokud bychom tedy chtěli náš klavír vytáhnout za 10 vteřin, budeme potřebovat výkon:

$$ P = \frac{W}{t} = \frac{m g s}{t} = \frac{500 \cdot 10 \cdot 20}{10} = 10\ \mathrm{kW}$$

Budeme tedy potřebova motor s výkonem alespoň \(10\ \mathrm{kW}\). Samozřejmě nebudeme uvažovat, že motory nemají 100% účinnost a tak podobně, spíše jde o princip jako takový.

Nicméně — je vám asi jasné, že úplně “nefunguje” jednoduchá zkratka, že pokud vezmu třeba motorek z ostřikovačů a budu s ním zvedat takový klavír, bude mi to trvat třeba 2 hodiny a zvednu ho.  Samozřejmě by to mohlo fungovat, ale je potřeba, aby — byť pomalý — motor uměl vykonávat nějakou sílu, která by byla větší, než síla působící gravitací (tedy aby klavír neklesal, ale stoupal).

Musí být tedy schopen vyvinout určitý moment, kterým by na dané těleso působil (byť pomalu). Jedná se o točivý stroj (motor se otáčí a dělá pořád dokola to samé — zabírá), veličina, která nám popisuje toto silové působení se nazývá kroutivý moment.

Pokud definujeme dráhu, kterou musí obvod točivého stroje (jeho aktivní části) vykonat, aby udělal jednu otáčku, je to klasický obvod:

$$o=\frac{2\pi o}{60}$$

Šedesáti dělíme proto, že otáčky se uvádí v “rpm”, tedy “otáčkách za minutu”. Pokud máte otáčky v otáčkách za sekundu, poté samozřejmě nedělíte 🙂 Práce, jak víme, je silové působení po nějaké dráze, tedy:

$$ W = F s$$

No a pokud víme, že dráha je rovna obvodu:

$$ W = F s = F \frac{2 \pi r}{60}$$

Což je náš vztah pro výkon. Můžeme udělat zkratku, že:

$$M = F r$$

A tedy

$$ W = \frac{2 \pi M o}{60}$$

Daný výkon motoru tedy přímo souvisí s kroutivým momentem, kterým motor na danou “překážku” působí.

Praktické otázky

Vidíme, že výkon motoru je přímo závislý na otáčkách motoru. Zkusme si proto zaexperimentovat s různými průběhy kroutivého momentu a výkonu.

Příklad 1) Plochý “kroutivý moment”:

Průběh kroutivého momentu tedy bude vypadat např. takto:

Vidíme, že motor, který by měl takto rovný průběh, by dosahoval největších výkonů při nejvyšších otáčkách, přičemž by měl stále konstantní kroutivý moment, v našem případě \(100\ \mathrm{Nm}\). Osa výkonu je ve Wattech, tedy vidíme, že kolem 10 000 otáček by měl motor výkon přes 100 kW, což odpovídá zhruba 135 koňským silám.

Žádný motor však nemá takto krásný průběh krouťáku, možná tak v Tesle se přibližují, ale jinak se jedná většinou o nějakou křivku. V technických specifikacích motoru většinou najdete, že máte “maximální krouťák” třeba 110 Nm při 4500 otáčkách. To znamená, že všude jinde je to “méně”. Zkusme si tuto situaci opět načrtnout grafem:

Příklad 2) Motor s reálným krouťákem

 

Zde vidíme zajímavý jev — zatímco kroutivý moment má svůj vrchol zhruba v oněch 5000 otáčkách, výkon má svůj vrchol skoro až v 7000. Tyto charakteristiky jsou právě velmi důležité — čím máte vyšší krouťák ve vyšších otáčkách, tím máte i větší výkon.

Doufám, že je to vše jasné, případně se ozvěte do komentů 😉 A budu rád za sdílení! 😉

Chemtrailisti jsou idioti :-)

Dostal jsem se poměrně omylem k článku pro chemtrailisty a chtěl bych ho rozebrat 🙂

V prvním odstavci se tazatel ptá: “Kolik více důkazů ještě potřebujeme, než bude většina populace ochotna čelit faktu, že jsme práškováni vysoce toxickými látkami, které jsou součástí programu klimatického inženýringu?”

Má odpověď: Stačil by jediný 🙂

motory s vysokým stupněm turbofanu (standardní pro všechny komerční dopravce a všechny armádní tankerové stíhačky) jsou svým designem téměř neschopny produkce kondenzační stopy.

Toto není pravda. Tvorba kondenzační stopy závisí na použité technologii pouze okrajově, všechny proudové motory tvoří kondenzační stopu v momentě, co vznikne kondenzační ložisko ve vzduchu, který motorem prochází. Což je v každém motoru, protože žádný proudový motor není bez emisí.

 “85% vzduchu, který prochází tímto motorem, není spalováno.

Ano, souhlasím 🙂 Dokonce více, řekl bych, že možná tak 100 % 🙂 Vzuch totiž není v motoru spalován vůbec, pouze kyslík ze vzduchu.

“Sečteno a podtrženo, komerční dopravní letadla jsou vybaveny rozprašovacími tryskami, upevněnými na pylonu, přímo v jedné přímce s přítlakovým proudem stíhačkového motoru. “

Totálně nesmyslná věta, vůbec ji nechápu 🙂

Poté se v článku vyskytuje hromada fotografií letadel a jejich motorů, které vypadají naprosto normálně, vidíme klasické odtrhové de-ice hrany, výfuky, klapky a ovládací plochy na křídlech.

Nic víc tam nevidím, jen spousta blábolů od duševně nemocných lidí. Lidí, kteří mají volební právo. Lidí, kteří mohou chodit mezi námi a třeba učit naše děti ve škole.

Výška hladiny po vložení kostky ledu do vody

Tento příklad je velmi jednoduchý, nicméně stojí za uvedení:

Zadání (překopírované z Facebooku zní): V nádobě o podstavě s hranami 10 cm a 15 cm je přesně 1 litr vody v kapalném stavu. Do kapaliny je vhozena krychle vodního ledu o hraně 4 cm. Jaká bude výška hladiny ihned potom, co se hladina po vhození ledové kostky ustálí? Jaká bude výška hladiny potom, co se kostka rozpustí? Pro jednoduchost předpokládejme hustotu kapalné vody \(1 \frac{g}{cm^3}\) a ledu \(\frac{9}{10} \frac{g}{cm^3}\), a žádné závislosti objemu na teplotě.

Víme, že objem bude tedy:

$$V = a b v$$

kde \(v\) odpovídá výšce. Z toho snadno určíme:

$$v = \frac{V}{ab}$$

Nyní musíme zjistit vliv vložené kostky. Objem takové kostky je:

$$V = 4^3$$

Podle Archimédova zákona bude plavat a vytlačí množství vody v poměru hustot, tedy vytlačí:

$$V_{vytlaceno}=V_{led} \frac{\rho_{led}}{\rho_{voda}}$$

Tedy výsledná výška bude:

$$v = \frac{V_{vytlaceno}+V}{ab}$$

Dosadíme tedy:

$$v = \frac{V_{led} \frac{\rho_{led}}{\rho_{voda}}+V}{ab}=\frac{4^3\frac{9}{10}+1000}{10 \cdot 15} = 7,051\ \mathrm{cm}$$

Před vytlačením tedy nebyl objem s ledem:

$$v = \frac{V}{ab}=\frac{1000}{10 \cdot 15} = 6,667\ \mathrm{cm}$$

Rozdíl je tedy necelé \(4\ \mathrm{mm}\).

UPDATE: Jsem si všiml, že jsem zadání špatně opsal (celý já), základna je čtvercová o hraně 10 cm — nicméně to není problém, to se snadno dosadí do vzniknuvších vztahů a vyjdou výšky \(10,576\ \mathrm{cm}\) a \(10\ \mathrm{cm}\), tedy rozdíl zrhuba necelých 6 milimetrů 😉

UPDATE 2: Zapomněl jsem ještě na část řešení — jak se změní hladina poté, co se led rozpustí. Logicky — nezmění, hmotnost ledu a hmotnost vody po rozpuštění kostky bude stejná, tedy vytlačí se stejné množství.

Studna a dva klacky

Dostal jsem od instruktora v autoškole velmi zajímavý příklad — pokud ho znáte, tím lépe, ale fakt jsem ho neznal a hodně se mi líbil, zkusil jsem tedy přijít na nějaké řešení 😉 😉 Nakonec mi z toho “vypadlo” něco normálního (tedy reálného), svůj postup tedy uveřejňuji zde.

Mějme následující zadání: Existuje studna neznámé hloubky a průměru, do které hodíme dva klacky; jeden třímetrový, druhý dvoumetrový. Předpokládejme, že jsou “v rovině” a jejich místo setkání je nad dnem studny ve výšce 1 metr. Otázka zní — jaký je průměr takové studny.

Situační obrázek bych navrhl asi takto:

studna
Situační plánek studny

Začal bych asi svojí první myšlenkou, a to sice že řešení se určitě bude dělat nějak přes podobnosti trojúhelníků. Začal jsem tedy zuřivě hledat různé podobnosti, některé mě zavedly do slepých cest (tedy ne, že by si některé trojúhelníky nebyly podobné, ale bylo mi to k ničemu), ale nakonec se jedna cesta zadařila, tu zde i prezentuji 🙂

Ze všeho nejdříve si napíšeme rovnice, ze kterých budeme vycházet. Jedné se o soustavu různě propletených pravoúhlých trojúhelníků. Ze všeho nejdříve si určeme, že celkový průměr \(d\) bude samozřejmě roven:

$$d = d_1+d_2$$

A nyní můžeme pracovat s jednotlivými stranami:

$$\begin{array} aa^2+d^2 & = & 3^2 \\ b^2 + d^2 & = & 2^2\end{array}$$

Tím jsme popsali dva hlavní (velké) trojúhelníky. Nyní popíšeme vztahy v trojúhelníku s naznačenou výškou. Vyjdeme právě z té podobnosti, tedy že:

$$\frac{d_1}{v} = \frac{d}{b}$$

tedy po dosazení \(v=1\) získáme:

$$d_1 = \frac{d}{b}$$

a obdobně

$$d_2 = \frac{d}{a}$$

Vyjádříme si jednu a druhou stranu:

$$d_1=\frac{d}{b}, d_2=\frac{d}{a}$$

a dosadíme do výše uvedené rovnice součtu částí průměru:

$$d=\frac{d}{b}+\frac{d}{a}$$

Z toho vyjádříme jednu či druhou proměnnou, začněme třeba \(a\):

$$\frac{d}{a}=d-\frac{d}{b}=\frac{db-d}{b}$$

z toho tedy:

$$a = \frac{b}{b-1}$$

případně

$$b = \frac{a}{a-1}$$

Toto dosaďme do úplně prvních dvou rovnic pro velké trojúhelníky:

$$d^2+\frac{b^2}{\left(b-1\right)^2}=3^2$$

$$d^2+b^2=2^2$$

Vyjádříme si z druhé rovnice \(d^2\) a dosadíme do první:

$$2^2-b^2+\frac{b^2}{\left(b-1\right)^2}=3^2$$

Převedeme na rozumný tvar a vyřešíme jako rovnici 4. řádu, třeba pomocí Wolframu, to už je jedno (ale můžete zkusit ručně) a vyjdou 4 řešení, z toho 2 komplexní, která rovnou zavrhneme.

$$b_1=0,7009 ; b_2=1,5761$$

Které vybrat? To zatím nevíme, každopádně pokud dosadíme do rovnice pro průměr a odmocníme, vyjdou nám (prozatím) dvě řešení:

$$d_{I}=\sqrt{2^2-b_1^2} = 1,23$$

$$d_{II}=\sqrt{2^2-b_2^2} = 1,87316$$

Musíme vyjádřit tedy stejné rovnice, akorát pro vyjádřené \(b\), tedy:

$$b=\frac{a}{a-1}$$

Stejným postupem jako výše dostaneme rovnici:

$$3^2-a^2+\frac{a^2}{\left(a-1\right)^2}=2^2$$

a ta po vyřešení dá dva reálné kořeny:

$$ a_1=-2,34$$

$$a_2 = 2,7357$$

První rovnou vyhodíme, délky prostě záporné nechceme, držme se toho 🙂 Dosadíme tedy \(a_2\) a vyjde:

$$d=\sqrt{3^2-a_2^2}=1,2312$$

To se tedy shoduje s řešením “z druhé strany” problému — proto tento výsledek prohlásíme za finální. Průměr studny je tedy \(1,23\) metrů.

Jednoduché odvození Schrödingerovy rovnice

S kamarádem Lukášem jsme při čajově-matematicko-fyzikální rozcvičce zjistili, že už si nepamatujeme odvození Schrödingerovy rovnice 🙂 Pamatuji si, že jsme to kdysi ve škole dělali, musel jsem si to tedy oživit — a zde je má varianta toho, jak ji odvodit:

Nejdříve tedy vyjděme ze základních vztahů, jako vždy. Víme, že celková energie se dá popsat jako:

$$ E = E_k + E_p$$

kde \(E_k\) je kinetická a \(E_p\) je potenciální energie. Kinetickou energii můžeme přepsat klasicky jako:

$$ E = \frac{1}{2}mv^2 + E_p$$

a potenciální energii můžeme brát jako obecnou energii, ať už se jedná o energii vzniknuvší působením gravitačního, elektromagnetického či jakého pole; označme si ji dále \(u\). Finální forma tedy zatím budiž:

$$ E = \frac{1}{2}mv^2 + u$$

Dále se musíme podívat na vlnyvlnění jako takové. Vlnu můžeme jednoduše zapsat jako součet goniometrických funkcí v komplexní rovině:

$$ \Psi = \cos(kx-\omega t)+i\sin(kx-\omega t) $$

A exponenciální formě pak:

$$ \Psi = e^{i(kx-\omega t)} $$

Zderivujme dvakrát podle \(x\) a získáme (postupně):

$$ \frac{\partial \Psi}{\mathrm{d}x} = ik \cdot e^{i(kx – \omega t)} = ik \Psi$$

$$\frac{\partial^2 \Psi}{\mathrm{d}x^2}=(ik)^2e^{i(kx-\omega t)} = -k^2\Psi$$

Co je to \(k\)? Pokud si tak označíme “převod” mezi \(f\) a \(\omega\), potom \(k=\frac{2\pi}{\lambda}\) a tedy:

$$p=\frac{h}{\lambda}=\frac{hk}{2\pi}=\hbar k$$

a z toho plyne:

$$ k = \frac{p}{\hbar}$$

Dosadíme do rovnice s druhou derivací:

$$\frac{\partial^2 \Psi}{\mathrm{d}x^2}=-k^2\Psi  =  -\frac{p^2}{\hbar^2}\Psi = \frac{\partial^2\Psi}{\mathrm{d}x^2}$$

Přepíšeme-li si původní rovnici součtu energií: (vycházíme z faktu, že \(p=mv\), tedy \(p^2=m^2v^2\))

$$E = \frac{1}{2}mv^2 + u = \frac{1}{2m}p^2 + u$$

rozšíříme \(\Psi\):

$$E\Psi = \frac{1}{2m}p^2\Psi + u\Psi$$

a vidíme, že člen \(p^2\Psi\) se nám objevil i zde. Není tedy nic jednoduššího, než vytknout a dosadit:

$$E\Psi = \frac{-\hbar^2\partial^2\Psi}{2m\mathrm{d}x^2} + u\Psi$$

A to je tzv. časově nezávislá Schrödingerova rovnice. Časově nezávislá je proto, že se v ní prostě nevyskytuje \(t\), čas. Jak ho tam tedy dostat?

Víme, že \(E=hf\) a tedy:

$$E = hf = h\frac{\omega}{2\pi} = \hbar \omega$$

Vezměme původní vlnovou rovnici a zderivujeme, tentokrát podle \(t\):

$$ \Psi = e^{i(kx-\omega t)} $$

$$ \frac{\partial \Psi}{\mathrm{d}t}=-i\omega\Psi$$

$$E\Psi = -\hbar\omega\Psi$$

Podělíme \(\frac{-i}{k}\):

$$\frac{-i E \Psi}{k} = -i\omega\Psi = \frac{\partial \Psi}{\mathrm{d}t}$$

$$ E\Psi = \frac{\hbar\partial\Psi}{-i\mathrm{d}t}$$

a tedy

$$ \frac{-i\hbar\partial\Psi}{\mathrm{d}t}=E\Psi$$

Toto vzniknuvší \(E\Psi\) dosadíme do časově nezávislé rovnice a získáme:

$$\frac{-i\hbar\partial\Psi}{\mathrm{d}t}=\frac{-i\hbar^2\partial^2\Psi}{2m\mathrm{d}x^2}+u\Psi$$

A to je, vážení čtenáři, tzv. časově závislá Schrödingerova rovnice. 🙂

Níže mé ručně psané poznámky, třeba vám k něčemu budou 😉 😉

Schrodinger 001 Schrodinger 002